Trvání Turska v čase i prostoru

V plynoucím roce dvoutisícímdesátém se chystáme oslavit devítistédesáté výročí založení obce Turska.

Jak máme vlastně této větě rozumět? Samozřejmě tak, jak je myšlena historiky, tedy, že před devítistydeseti lety byla učiněna první nám známá písemná zmínka o naší obci. Ale co bylo před tím?

Velké území Čech, Moravy a Bavorska je nazýváno v letopisech antického Říma Bohemií. Z tohoto názvu neomylně cítíme podobnost se slovem Bójové. Bójové byli velkým keltským kmenem, jehož kultura patrně vyrostla z místních pravěkých tradic.

Samotné Tursko leží na rozmezí dvou významných archeologických lokalit, kultury knovízské a kultury únětické. Můžeme se právem domnívat, že člověk vzhledem a myšlením již souznějící plně s námi se zde mohl objevit někdy před čtyřiceti tisíci lety (homo sapiens kromaňonského typu).

Keltové vytvořili síť souvislého osídlení kolem řek a na úrodných plochách. Žili jako zemědělci, ale i neuvěřitelně stateční bojovníci, vyvinuli dokonalá řemesla, např. hrnčířství, zpracování bronzu. Obklopovala je mystická religiozita udržovaná druidy a sdružovala je poetika a epika povýšená do formální dokonalosti keltskými bardy. Žili v domech, podobných stavební technologií dnešnímu hrázděnému zdivu, které známe nyní především z Německa, Alsaska-Lotrinska ale také z některých českých pohraničních lokalit, např. statky chebského typu. Ale tento stavební styl, rozvíjený od keltských dob, charakterizoval ještě ve středověku západoevropskou, tedy i českou architekturu. (střední Evropa - politologický termín, který vznikl uměle v dusném klimatu po druhé světové válce, záměrně nepoužívám)  Po Keltech máme také názvy řek, mnohých hor, obcí a dalších míst.

V době stěhování národů (mluvíme přibližně o pátém stol. našeho letopočtu) se však infiltrující skupiny Slovanů setkávají ve středu Evropy se slábnoucími germánskými kmeny Kvádů a Markomanů (nezaměňujme s Němci). Po nich byly vykopány např. zbytky malých železářských pecí na dohled od Turska, v katastru Úholiček.

Nutno říci, že nevíme, proč na konci starověku souvislé funkční osídlení Keltů prochází krizí lokálních válek a na konec se tento národ dělí do několika větví a pod vedením válečných králů Ríxů (nezaměňovat s římským král – rex) v několika proudech opouští toto území, tak, aby jeden z nich dobyl a vyplenil řecké Syrakusy, další postupoval směrem do Bretaně a třetí proud osídlil Britské ostrovy, proto později mohou první křesťanští irští mnichové písmem zaznamenat keltskou historii vztahující se i k velké bitvě na Turském poli, která neproběhla mezi Čechy a Lučany, ale mnohem dříve, mezi dvěma mohutnými Keltskými rody. I hmotné nálezy v těchto místech potvrzují řeč letopisů. Jedná se o pole bílého býka mezi pahorky Krliš a Ers. Vrchol Ersu dodnes poskytuje důstojné místo zbytkům svatyně keltského veleboha Černunoce. Na dávných mapách nese dnešní Tursko analogický název Černuc.

Pokusme se trochu fabulovat na téma, důvody vzniku současného názvu obce. Máme tu tedy pole bílého býka a u Statenic významný nález neolitické sošky, představující tura. Raná katolická církev přichází do původně pohanských míst, založených u nás většinou právě Kelty, jež jsou nyní osídlena již Čechy a to buď přímo na původních lokalitách, anebo na místech, jež je zrcadlově opakují (jako např. jeden a druhý břeh řeky).

Katoličtí kněží vstupují do hájemství pečlivě vybraných energetických bodů, jež představovaly dějiště pradávných mystických rituálů. Západní církev na rozdíl od východní (ortodoxní byzantské pravoslavné) nebyla vášnivým ničitelem model a pravěké architektury, ale dokázala ji často funkčně včlenit do řádu svého rituálu a myšlení.

Myslím, že Křížovníci (jediný mužský katolický a rytířský řád založený ženou, sv. Anežkou) proto po roce 1200, obdrživše na přímluvu sv. Anežky České náš katastr jako královské léno, využili názvuku slova tur a tradice místní tauromachie (kult býka) která konkurovala novému náboženství přece jenom méně, než hlavní keltský bůh Černunoc. Zasvětili svůj místní, původně gotický kostel sv. Martinu, biskupu z jihofrancouzského města La Tour, a tak položili na vrchol dávné historie legalizující křesťanskou korunu.

Řádem Křížovníků je tedy od této doby Tursko duchovně kultivováno a hospodářsky s velkým úspěchem rozvíjeno. Uvědomme si, že staré mnišské řády při své kontemplační a rituální náboženské činnosti zároveň absorbovaly také v neposlední řadě inteligenční potenciál z mohutné množiny nearistokratického obyvatelstva, které pak mohlo, nadáno ochranou řádu, čerpat z pokladů evropské vzdělanosti, jež byla v dobách raného středověku téměř výhradně nesena a pečlivě šlechtěna v západní Evropě právě církví.

Po Křížovnících máme na Tursku nejen název ulice, kostel sv. Martina, ale i starobylý hospodářský dvůr, který svou plochou patřil k největším v někdejším Rakousku-Uhersku. Na dnešní centrální křižovatku shlíží jedno z průčelí starého dvorce (renesanční poustka a velká barokní budova z projektu geniálního architekta Kiliána Ignáce Diesenhofera), druhé průčelí s nezbytnou branou ústí na dnes klidnou náves a vedlejší komunikaci, která by nás dovedla do Úholiček a dál do Prahy.

Právě tato nenápadná cesta je však jednou z prvních čtyř hlavních silnic, zanesených na dávných mapách českého království, jako spojnice vinoucí se dále přes Velvary, aby dosáhla svého cíle ve starobylých Drážďanech.                         Představme si, jak z hlavní budovy pražské pošty, tkvící tehdy v okrsku Malé Strany (Menší Město pražské) vyjíždí solidní dostavník, využiv po čase přístřeší i pohostinství turského poštovního dvora a s čerstvým spřežením dosáhne města Velvar, místa prvního noclehu. Zmiňuji se tak podrobně o poště a poštovních dostavnících, neboť ty představovaly komunikační páteř (poštu, železnici i silniční dopravu) tehdejší společnosti. Místa, poctěná přítomností poštovních dvorů, tak požívala značných výhod, vlivu a proslulosti v těch časech.

Z výklenku hřbitovní zdi upírá svůj barokní zrak socha Ecce Homo stále stejně klidně a vyrovnaně na kolem plynoucí děje. Víme něco o tom, čeho byla statue svědkem. Budoucnost však můžeme jen odhadovat. Máme právo ale snad i povinnost se na ni podílet. Dříve právě i z důvodů pomalejšího cestování musely místní komunity vytvářet daleko kompletnější a samostatnější mikrosvěty. Dnes se pohybujeme neuvěřitelně rychle fyzicky, ještě rychleji zvukově i obrazově a tak nám může lehce uniknout důležitost existence společenství obce.

Přál nám osud, ale i názory místních zastupitelstev v jakémsi zpomalování jinde málo koordinovaného stavebního rozvoje. Byli jsme uchráněni před obklíčením neosobními satelity, postavenými podle neosobních projektů a obydlenými často nezakotvenými obyvateli, kteří nemohou být, nezasaženi místním geniem loci, organicky vstřebáni původním jádrem.

Tursko se rozšiřuje relativně pomalu, udrželo si školu, školku, poštu, řádný obecní úřad, kostel i autobusové spojení. Je tu i obchod a několik větších či menších firem i řemeslníků. Bylo by asi dobré, kdyby se nám podařilo zachovat přehlédnutelnou velikost intravilánu, která se dá obsáhnout pěší chůzí, kde se mohou ještě potkávat lidé, kteří se zcela přirozeně zdraví už jen proto, že vědí, že jsou z jedné obce.

Pro lidské sídlo je mimořádně důležitá krajina, která ho obklopuje. Dříve bývalo jen málo vesnic a měst bez obecních rybníků. Tursku zůstal rybník zachován a je ukázkou příkladné spolkové péče lidí o jejichž pevných kořenech v místním regionu můžeme být naprosto přesvědčeni. Možná časem přibudou k zatím existujícím polním cestám a lipové aleji vedoucí na Krliš další, abychom tak postupně přibližovali celý ráz okolí Turska k jeho původnímu charakteru, větší přírodní logice, potlačením uměle stepního charakteru polností a zvyšováním prostupnosti krajiny pro chodce, cyklisty a jezdce na koních. Krajina musí být protkána životodárnými cévami cest a cestiček, pěšinek a stezek, aby se život obce mohl do ní volně rozlévat a zbavili jsme se schématu osídlených míst utopených v moři indiferentních scelených lánů, propojeni s okolím jen asfaltem nebezpečných rychlostních silnic. Neboť vlídnost a otevřenost krajiny se zrcadlově odráží ve vlídnosti a otevřenosti jejich obyvatel.

Akad. mal. Miroslav Houšť