Písmo, svědek věků

Co to je za různé linie, body, oblouky, elipsy a kruhy, jimiž zhmotňujeme chvějivou latentnost našich myšlenek, úvah, vzpomínek a plánů nebo zařazujeme do chronologické osy kroniku naší doby. Jsou to nitě, motouzky a provazy, ovíjející vědomí, svazují nás pevně minulostí, současností i budoucnem.

Známe-li rukopisy lidí, rozlišíme jejich texty i bez podpisů. Písma prarodičů jsou kladena do řádků, pečlivě vytvarována, modelována různou silou tahů, prozrazujících svůj původ v podhrotí ostrého brka, které, klouzajíc po ploše, trochu chraptivě zvučelo, aby později předalo svou vládu perům kovovým, jež se podobaly svým zvukem jehle gramofonu, uváznuvší v okruží nájezdových drážek desky. Toto písmo svou zdobností říká, že na něm ulpěly ještě opozdilé paprsky slunce odcházejícího rokoka a trochu oficiality řečí mužů v cylindrech a žen v krinolínách.

Rodiče už uchvátil futurismus průmyslové doby a vypsal jim ruku do znaků tvarově chladnějších, jednodušších, dávaje jim tak možnost splynout s tváří probíhajících časů, časů bezbřehého optimismu a víry v inženýrské myšlení techniků.

Nevzdávejme se písma plynoucího z našich rukou ani my. Není to archaismus ve smyslu něčeho, co fenomenálně zářilo v historii. Písmo představuje stále originální lidský výtvor, straníce tu více duchu, ondy více materii. Zkrátka, v celé své velkolepé jednotě portrétuje duši lidí i lidstva.

Akad. mal Miroslav Houšť