Venezia, Benátky

Většina krásných míst ztratí své kouzlo, tajemnost a přitažlivost tím, že je zařadí cestovní kanceláře do svého repertoáru, aby je pak rozdrtily nenasytnými tesáky turistického byznysu. Myslím to tak, že tyto lokality jsou natolik zatíženy trasty hotelů a gastronomie, že je postupně překryto a vymazáno vše, čím původně byly úchvatné.

Právě Venezia projevuje proti tomuto hromadnému útoku cizinců podivuhodnou resistenci. Důvodem je asi nepředstíraná zvědavost na tento středověký New York mediterranea a tak energie příchozích není v rozporu s tou, kterou vyzařuje genius loci.

Benátky mají svoji přirozenou obranu. Proto byly vystavěny právě v této kdysi nehostinné laguně, plné třasovisk, s vynaložením mohutných lidských sil. Vybudovali je Venéti, až  dodnes se podle nich celý kraj jmenuje Veneto. Pro nás Čechy a zvláště Moravany je mimořádně zajímavé, že lid zakladatelů přišel do Benátského kraje někdy ve 4. stol. před n.l. s velkou pravděpodobností právě z Moravy.

I pro mně, malíře, který preferuje hlavně jižní Itálii, je tato perla severu stále zdrojem tajemství a inspirace. Připravuji monumentální obraz jako jeden z možných portrétů tohoto města s ulicemi, jež jsou zároveň zrcadly, neboť v nich stále proudí voda laguny. Ilustraci tohoto zamyšlení tvoří projekt vznikajícího plátna, nakreslený zatím jako litografie.V prvním plánu vysokého obrazu jsou věci poměrně konkrétní, neboť budou oku diváka nejblíže a on v nich může bloudit, jako by listoval v barvitém literárním popisu. Vidí přirozenou iluzi výkladní skříně obchodu s karnevalovými maskami. V Benátkách totiž čas plyne ve třech etapách. Jedna je před karnevalem, třetí je ta, která přichází po něm a žije v naději, že se brzy přetvoří v tu první. Jediná, která trvá teď a nyní, je však ta střední, to jsou dny samotného karnevalu.

Kolik mysteriozity přináší karneval se svým pro gurmety a gurmány vlastně  velmi pesimistickým názvem, dávaje vale masu (karne) a je posledním veselím před dlouhým půstem. Všechny jinotaje masek, nesených kašírovanou hmotou, končí v první polovině obrazové plochy a nenásledují vertikální dráhu pohledu diváka, tam totiž do běžného žánru Benátek tanečním krokem vstupuje andělský chór, jehož zpěv a hudba stoupá k samotnému slunci, jež tvoří závěr celé tvarové a barevné hry – theatrum mundi.

Akad. mal Miroslav Houšť